lesní školka

        Cílek

Kdo se o vás postará?

Ivana Šmirerová, průvodce dětí, ředitelka LMŠ

37 let, 2 děti (Antonie 14 let, Karolína 12 let)

Opět se mi potvrdilo, že pokud si něco opravdu přejete, celý vesmír se spojí, aby vaše přání uskutečnil. Vždy jsem si přála spojit práci s dětmi, o které si myslím, a říkám to i nahlas, že je nejlepší na světě, a které se jako "školková úča" věnuji dvanáctým rokem, s mým původním oborem - péče o krajinu, pozemkové úpravy a ekologie krajiny (VOŠ Tábor), což lesní školka dokonale splňuje. 

Cesta do lesa proto byla jasná a nijak klikatá. Vedla přes dlouholeté působení ve skautském oddíle, který mi pomohl přežít a hlavně si užít nejen pubertální léta, a ve kterém se zrodila přátelství na celý život. Dále pak přes skvělou modřanskou montessori školku, která mi ukázala jiný rozměr předškolního vzdělávání, ze kterého jsem vycházela při mém působení ve školkách v severočeské Bílině, ale i v mém současném "pracovišti", v nymburském Sluníčku. Jsem Nymburačka tělem i duší, proto se nesmírně raduji z toho, že i zde je konečně možnost volby pro všechny, kterým záleží na blahu svých dětí a nebojí se nechat je (s nadsázkou) okusit trochu zimy a hladu. V případě mých už školaček to tak bezesporu je, a ač jim prostředí lesní školky nemohlo být dopřáno, umožňovala (a stále v tom pokračuji) jsem jim vnímat přírodní prostředí všemi smysly v úctě ke všemu živému tak, jak to umožňovali moji rodiče a hlavně prarodiče (dědeček lesní inženýr a babička učitelka) mně a jímž vlastně vděčím za to, že dělám to, co dělám, a že mě to ještě ke všemu baví. 

Iva Fábinová, průvodce dětí

zakladatelka Lesní mateřské školy Cílek z. s., 42 let, 3 děti (Mikuláš 7 let, Eduard 13 let, František 15 let)

Moje fascinace lesní pedagogikou má hluboké kořeny v dětství, kdy uvědomělí rodiče rozpoznali mou zálibu v pobytu venku a přihlásili mě do oddílu orientačního běhu. U tohoto sportu jsem zůstala celé dětství a v dospívání jej doplnila horolezectvím a horským kolem.

Už na střední ekonomické škole jsem tušila, že účetnictvím se živit nebudu a vyhlídla jsem si obor rekreologie na FTK UP Olomouc. Studiem rekreologie jsem žila a poprvé na vysoké škole jsem pocítila zkušenost, když se člověk učí celou svou bytostí. Zážitková pedagogika mě velmi ovlivnila a věřím, že prožitkem se člověk učí více, než si uvědomuje.

Společně s přáteli jsem založila Klub sportu v přírodě a věnovala se outdoorovým vytrvalostním sportům. Získala jsem několik doslova zlatých zkušeností, z nich nejvíce si vážím zisku titulu Mistra ČR v extrémním závodě jednotlivců v roce 2002. Průvodce mladším dětem jsem dělala již od patnácti let jako elév, později jako instruktor v horolezeckém oddíle Atlas Opava. Na VŠ jsem působila jako vedoucí instruktor adaptačních kurzů GO! pracujících s mládeží. Poslední roky studia jsem trávila v Lázních Lipová jako vedoucí instruktor a instruktor pohybových aktivit obézních dětí. Ty jsem mimo jiné doslova „učila chodit po lese“.

Miluji Jeseníky a je mi blízké Skotsko, které jsem procestovala při svých letních brigádách. Obdivuji výtvarné umění, které mi bylo průvodcem deset let při docházce do LŠU na výtvarný obor a možná proto jsem sběratelkou ilustrovaných dětských knih, které pod záminkou, že jsou pro děti, kupuji především pro své vlastní potěšení. 

Michaela Sedlatá, průvodce rodičů

zakladatelka Lesní mateřské školy Cílek z. s., 35 let, 3 děti (Eduard 4 roky, Marie 6 let, Vendula 8 let)

Moje máma je vystudovaná učitelka v mateřské školce, spousta mých tet jsou učitelky v mateřských školách, můj otec je učitel na základní škole, od malička jsme na všechny dovolené jezdili s učitelkami, učiteli a učitelskými dětmi. Má volba byla jasná, NIKDY nebudu učitelkou. Vydrželo mi to až do vysoké školy. Jako vystudovaný politolog jsem v rámci doktorandského studia začala učit své mladší kolegy. Tak jinak, NIKDY nebudu učitelkou v mateřské nebo základní škole. Vysoká je fajn.

Nejhezčí zážitky z dětství a dospívání mám spojené s volejbalovou extraligou, víkendy (s učitelskými rodinami) na horách v Beskydech a tábory v lesích u Fulneku bez vody a elektřiny. Hory a lesy k životu potřebuju, NIKDY bych si nemyslela, že až se provdám (ve svých 26 letech!), odstěhuju se do Nymburka (placka!), ve svých třiceti budu mít skoro tři děti a místo horského kola budu přemýšlet o pořízení holandského nákladního kola.

Moje děti nemají rády zdi. Venku se z nich stávají vcelku klidné, kreativní a mírumilovné bytosti. Co s nimi? Už NIKDY nebudu říkat nikdy a vynasnažím se, aby společně s mými dětmi v Písteckých lesích spokojeně a bez fyzických hranic pobíhaly, hrály si s tím, co najdou, a učily se poznávat svět kolem sebe také vaše děti. 

Lenka Černá, průvodce dětí

26 let, dcera Agáta, 2 roky

Byl mi přesně rok a půl, kdy jsem se poprvé dostala na skautský tábor. Stejně k tomu byla vedená i má mamka, mou babičkou a i já se nyní snažím tímto směrem vést mou dceru. Tím se dostávám k jednomu z mých nejdůležitějších koníčků, který mě neustále naplňuje, baví a učí. Skauting.

Odmaturovala jsem na Střední zdravotnické škole v Nymburce, obor sociální péče a pečovatelská činnost. Zde jsem se po celou dobu studia věnovala dobrovolnictví v neziskových organizacích a osobní asistenci u handicapovaných dětí. Po maturitě jsem pracovala ve speciální škole, vedla skautskou družinu Bobříků (ve věku 3 až 6) a brzy jsem poznala, že děti jsou přesně ta cílová skupina, u které chci zůstat. Nyní studuji v Liberci, bakalářské studium, Pedagogiku volného času. Naplno se věnuji výchově mé dcery Agátky. Mám malého psa Merci a společně si užíváme každou volnou chvíli.

Jsem takový člověk, který chvíli moc neposedí na jednom místě a potřebuje nějaké vzrůšo nebo akci. Práce s dětmi mě vrací přesně do těch nezapomenutelných časů v mém dětství. Časů šipkovaných, schovek, skautských bojovek, výsadků, nočních her. Sice si to užívám už z druhé strany, z té strany rodiče, průvodce nebo vedoucího, ale stále je to bezva.

Kde jinde než v lesní školce spojit mou lásku k dětem a k přírodě. Když člověk dělá práci, která ho baví, tak teprve potom je schopný do toho dát vše. Budu se snažit, aby i vaše děti práce semnou bavila.

Roman Černý, průvodce dětí

21 let, ségra Lenka Černá

Jedním z mých prvních a nejdůležitějších koníčků pro můj osobní rozvoj bylo chytání žab a kobylek na skautských táborech, ale to jsem byl ještě malé dítě a neuvědomoval jsem si, jak velkou hodnotu pro mě bude příroda mít. Díky skautingu jsem dostal skvělý pohled, jak je podstatné starat se o naši přírodu. Moje mamka s babičkou a ségrou mě braly každoročně na skautský tábor do Potštejna, už od mého půlroku života. Na toto kouzelné místo se vracím každý rok v létě. Docházel jsem do Městce Králové, jako vedoucí oddílu Bobříků. V Nymburce jsem od 14 let byl dobrovolným asistentem ve spolku Centrum pro všechny u hendikepovaných dětí. Doprovázel jsem je na různé výlety a tábory.

Po těchto zkušenostech jsem se rozhodl nastoupit na Střední odbornou školu pedagogickou v Čáslavi na obor předškolní a mimoškolní pedagogika, kde jsem úspěšně odmaturoval. Prošel jsem mnoha praxí, ve školkách, družinách a speciálních zařízeních. Mým velkým koníčkem je hudba. Hraji na tři hudební nástroje. Po maturitě jsem začal pracovat ve Speciální základní škole v Poděbradech, kde jsem byl asistentem pedagoga u hendikepovaných dětí. V této škole pod Občanským sdružením Přístav jsem vykonával práci Vedoucího vychovatele ve školním klubu.

Všichni žijeme na této malé planetě a měli bychom se naučit žít v souladu s přírodou. Každý strom, rostlina, zvíře, voda, vzduch nás mnohé naučí. Kdy jindy a kde jinde tuto myšlenku učit než v brzkém dětství a v lesní školce! Spojení pobytu v přírodě a dětí dává dohromady práci, která mě baví!

Kamila Dvořáková, průvodce dětí

47 let, synové František Jošt (6 let) a Antonín Hugo (7 let)

Někdy si život doopravdy zahrává, a stejně tak tomu bylo u mne. Narodila a vyrostla jsem daleko od místa, kde stojí, dnes už mohu říci naše, „Máňa“. I když je Kyjov, místo kde jsem chodila do školky já, hodně daleko a je v mnohém odlišné, má s místem lesní školky jednu podobu. Nedaleko od Kyjova se také nachází borové lesy a spousty spousty písku. Dokonce je toho písku tolik, že se tam říká moravská Sahara. Ta místa svého dětství mám moc ráda, stejně jako každý kdo prožil dětství obklopen lidmi, kteří ho mají rádi, a není jim lhostejno, jak se cítí. V tom mi pomáhali nejen rodiče, ale i moji dva mladší sourozenci.

S mým rodným Kyjovem jsem nikdy kontakt nepřerušila a vracela jsem se tam ráda nejen za studií na provozně ekonomické fakultě Vysoké školy zemědělské v Brně, ale i za pobytu v Londýně či Praze, která se stala několik let mým domovem, než jsem odešla za svým mužem na Šlotavu nedaleko Nymburka. Ráda se na Moravu vracím i nyní, ale už v mnohem větší sestavě, kterou tvoří můj muž, benjamínek František Jošt a starší Antonín Hugo, díky kterému jsme při hledání místa pro prázdninové dobrodružství objevili Lesní školku Cílek.

A už po prvním kontaktu s Cílkem jsme věděli, že se nám podařilo najít místo, kam se naši kluci budou vracet, kde nebudou jen odloženi na hlídání, ale zažijí spoustu dobrodružství, užijí si každou chvilku, naučí se novým věcem a soužití s dalšími dětmi i dospělými zároveň budou respektováni oni sami.

Rodičovství je můj splněný sen a obrovská radost, jsem moc ráda, že se mohu věnovat výchově našich dvou synů, sledovat, jak jsou štastní venku na zahradě, v polích, v lese a prožívají okamžiky bezstarostného dětství. Být mámou mne velmi naplňuje, snažím se své děti chápat a podporovat v objevování světa, předávat jim své zkušenosti a sledovat, jak s tím naloží. I já se od nich učím a znovu objevuji svou dětskou duši a velmi jim za to děkuji

Ale zpátky k té duně. Předchozí život mě zavál do různých i dosti exotických končin. V prvních chvílích jsem se s dětmi v novém domově cítila tak asi jako každý, trochu ztracená. K tomu najití se, mi pomáhá nejen můj muž a naše děti, ale i pobyt v prostředí mně tak blízkém jako je borový les nedaleko Píst se spoustami písku a dětí, které mohu poznávat díky svým dětem, které mi cestu k Cílkovi našly.  Chtěla bych, aby na chvíle prožité v lesní školce nedaleko duny vzpomínaly v dobrém tak jako já, tak jako každý, kdo prožil šťastné dětství. Jsem velmi vděčná za tu možnost a je mi ctí trávit s dětmi čas jako průvodkyně, pomáhat jim poznávat svět v přirozeném prostředí lesa.

Tereza Mirovičová, průvodce dětí

42 let, syn Vašík, 6 let

Původem z Prahy, ale od 21 let pořád na cestách.

V roce 2005 jsem se usadila v jihoafrické Malawi, kde jsme společně s dvěma přáteli založili nevládní organizaci boNGO (www.bongoworldwide.org/cz), která pomáhá zvyšovat úroveň tamního vzdělávání.

Dodnes zasáhla desetitisíce malawských dětí a mým úkolem je, i tady z České republiky, nadále dbát o její rozvoj.

12 let v Africe přineslo mnoho podivuhodných zážitků, a také syna Václava, který se se mnou v roce 2017 vrátil do Prahy. V září 2018 jsme se přistěhovali na Nymbursko a dost možná tu zůstaneme.

Je až s podivem, že ačkoli jsem prací pro malawské děti strávila více než deset let, skutečný zájem o děti a náklonost k nim jsem v sobě našla až se synovým narozením. Po návratu do ČR jsem si práci s dětmi vyzkoušela nejprve coby asistent pedagoga ve státní MŠ v Praze. Děti mě nadchly, ale času, kdy byly nejpřirozenější a nejšťastnější, tedy na školní zahradě, bylo pomálu.

Možnost pracovat v Lesní školce Cílek je pro mě báječná. Upřímně mě těší, že děti i já jsme na čerstvém vzduchu, můžeme se beztrestně zmazat, sledujeme, jak se všechno rodí a pak zas usíná, a učíme se, jak z ničeho vytvořit něco, či že mnoho nepotřebujeme. Že ten čas ve školce žijeme podobně jako lidé před dávnými a dávnými lety.

Ráda s dětmi zpívám, ráda je rozesmívám, ráda s nimi diskutuji, ráda je nechávám být sebou samými. A stále se díky nim učím. O sobě i o nich.

Cílek vlastně naplňuje mou představu o tom, jaké by dětství mělo být, podobně jako to stojí v jedné mojí skorobásni.

ŽÁDNÉ TABLETY A SPIDERMENY

Chci, aby můj syn nosil trička s beránky.

Aby měl kolena od trávy

a ruce zjizvené,

jak stokrát hnal se křovím

s naším psem

a dvěma kamarády,

které pak bude znát až do smrti.

Jana Lhotáková, průvodce pidiskřítků, logopedická asistentka

44 let, 4 děti: Julie 2 roky, Rozárka 14 let, Mína 12 let a Jáchym 7 let

Odmala jsem se chtěla starat o děti a tak jsem se stala dětskou zdravotní sestrou. Po různých peripetiích ve zdravotnictví jsem nadlouho zakotvila v práci s „padlými“ ženami. Vystudovala jsem sociální právo a později sociální pedagogiku s představou, že jim budu umět lépe pomáhat vrátit se do běžného života. Někdy to šlo, jindy nezbylo než se smířit s realitou. Přitom jsem se stále věnovala dětem. Jako lektorka plavání novorozenců, batolat a předškoláků, lektorka jógy, vázání šátků a masírování batolat a taky jako máma či „teta“. Tím vším se snažím dětem usnadnit start do života a nasměrovat je trochu jinak než je běžné. Přirozeněji, zdravěji, tradičněji.

Když mě před 5 lety oslovili v Jihlavě s nabídkou spolupodílet se na založení lesní školky, ještě mi nedocházelo, že je to TO, co hledám. To, co spojuje všechny mé představy o tom, co je dobré pro děti i pro mě. Později jsem si říkala, že už bych tu nabídku neodmítla…. No a stačilo přestěhovat se zpět do rodného Nymburka, hledat školku pro svého syna, nepřehlédnout vývěsku „Wanted“ a chtít. Děti chci vést k úctě k životu a všem/u kolem, ke spokojenosti se sebou samými a k zodpovědnosti za sebe sama a své činy.

Mám ráda spoustu věcí a všechno co dělám, i když někdy se musím chvilku přesvědčovat…  Věřím, že lidé jsou dobří, jen to někteří nevědí nebo se bojí. Ne, v žádné sektě nejsem.

Eva Marková, průvodce dětí

38 let, dcery Eliška 6 let a Rozárka pár měsíců, syn Vojtěch 8 let

toho času na mateřské dovolené

K přírodě mám od dětství blízko. Vyrůstala jsem na vesnici poblíž Nymburka, a většinu volného času trávila venku, v lese, u vody, v třešňovém sadu, lezla po stromech, stavěla bunkry, do kterých jsme si s kamarády dokonce donesli i koberec, že tam budeme bydlet, hrály jsme „šipkovanou“, čistily studánku a vymýšlely spoustu venkovních aktivit. Moc ráda na to vzpomínám. Chvíli jsem hrála fotbal, ale na Gymplu jsem raději přešla ke gymnastice-hlavně kladině a byla jsem dobrá v běhu na krátké tratě.  Do teď miluju jízdu na horském kole, kolečkové brusle, sjíždění řek, ráda běhám a novou zálibou je náš VWTransporter T2.

Mým dětským snem bylo stát se učitelkou. Iluze jsem ztratila až (nebo už) na nižším Gymplu, vystudovala VŠCHT v Praze a až do narození Vojty jsem pracovala na manažerské pozici a chtěla dělat kariéru. Naštěstí se narodil Vojta a kamarádka Klárka se zmínila o Montessori pedagogice, a já chtěla být zase učitelkou. Zajímala jsem se víc, jak to funguje nejen ve školce, škole, ale i venku, v přírodě, v lese, prošla jsem několika kurzy a hlavně navštívila několik školek, byla se podívat i ve škole a v jedné školce mě zaujalo, že měli výuku části dětí na zahradě v maringotce, kde i spali, svačili, byli stále venku a moc se mi to líbilo.  A po narození Eli jsem se doslechla o Cílkovi a jsem moc šťastná, že tu je a můžeme být jeho součástí. Děti jsou v lese svobodné, spokojené, samostatné, láskyplné, vzájemně se respektují a já si splnila sen.

                                                                

Please reload